Bylo chladné zimní ráno, a Gandalf po boku s se svým přítelem a zkušeným bojovníkem Aludwinem, zrovna přicházel na místo, kde se měl setkat s ostatními členy družiny.
Již od začátku měla tato výprava jasný cíl- Zlikvidovat skřetí bandu, která sledovala naši skupinu po celou cestu skrz naskrz Středozemí. Byl to poměrně obtížný cíl. Přestože každý věděl do čeho jde a bylo mu jasné, že to je pravděpodobně jeho poslední dobrodružštví, pár hrdinů se přeci jen našlo.
Když Gandalf a Aludwin stanuli na místě, již zde čekala zkušená hraničářka Lucion se svou sestrou udatnou Baralas. Všude kolem byl hluk povozů, ale jejich dopravní povoz měl přijet až za nějakou chvíli. Tak tam jen tak stáli, koukali jeden na druhého, když v tom přišel Isenlac, hrdinný hobit, který již za sebou taký pár výprav měl, ale nikdy ne tak obtížnou. Všichni byli trochu nervózní a i když již dobře věděli, jaký je jejich cíl, nikdo z nich nevěděl jak to celé skončí. Dokonce ani Gandalf si tím nebyl jist. Konečně zaznělo dunění kopyt a hrdinové spatřili povoz. Cesta byla sice krátká, ale kvůli hrobovému tichu, které vládlo mezi skupinou hrdinů se docela táhla.
Za nějakou dobu konečně stanuli ve vesnici, která byla jen na hranici s Temným hvozdem. Gandalf vyrazil směrem do hvozdu a ostatní vyrazili za ním. Když náhle spatřili skřeta sedícího na kameni a pohrávajícího si s mečem. Když je spatřil, tasil zbraň.“A heleďme se, oběd se nese přímo na podnose,“začal soptit skřet. Gandalf se zachmuřil.“Ustup stranou, nemáme v plánu s tebou bojovat. Chceme jen projít.““Tak projít? Hehe, dobře nechám vás projít, ale jen když dokážete splnit mnou zadaný úkol. Dostaňte se tamtou úžinou přes bažinu a zpět a já vás nechám jít, “ Pro naše hrdiny to nebyl žádný problém po nesčetných dobrodružstvích co již zažili. Jakmile poslední z nich překonal úžinu tam a zpět, Aludwin se obořil na skřeta „Teď splň svou část dohody a nech nás projít.“ „Grrr, to není naposled co jsme se potkali,“ zasoptil skřet a odpádil vstříc lesu. Naše malá výprava tedy pokračovala dále po cestě lesem. Po nějaké době narazili na druhého skřeta. „AArgh zmizte nebo vás rozčtvrtím na malé kousíčky“ zakřičel na ně nevrle skřet. „Nechceme tě nijak rušit skřete, chceme jen projít.“ řekl s klidem Gandalf. „Hmm, tak si jděte… Nebo ne. Nejdřív pro mě něco uděláte,“zabrblal skřet. „Posloucháme,“ řekl Isenlac. Skřet tedy pokračoval,“Nedávno jsem se vsadil s Orkem, že lze překopnout tuto cestu šiškou. Udělejte to a smíte projít.“ „Hoho, to bude hračka,“ řekl Isenlac. Zvyklý na takové sázky z Kraje, uchopil šišku nakopl ji, a ta odletěla kamsi do lesa za cestu. Skřet již neřekl nic. A tak vyrazili dále. Za nějakou dobu dorazili na rozcestí. Najednou se k nim začlo ze tmy plížit jakési divné stvoření. „To je glum,“povídá Gandalf „Ten, jehož tíží chtíč po prstenu moci.“ Glum si začal šeptat, „Copak nám to miláškové přinessli? Máte můj prsten, mého miláášška?““Odstup glume, my pouze procházíme. Prsten hledáš u špatných lidí.“ odfrkl si Aludwin. „Nechám miláššky projít jen když vyhrají nad Glumem a uhádnou jeho hádanky,“ zaprskal glum. „První hádanka zní: Nejprve je to černé, po použití červené a potom šedé. Druhá zní: Neustále se to mění, ale zústává to stále kulaté. A poslední je: Kdo má očí víc než 2, ale na ostatní nevidí?“ Isenlac s Bralas se chvíli domlouvali a pak Baralas prohlásila,“První odpoveď je uhlí, druhá je měsíc a poslední je páv.“ „Váá, všechno špatně milášku, uhádli to,“ zavřískal glum a zmizel v lese.
Naše výprava pokračovala dál, když tu najednou uslyšeli hlasy skřetů. „To je ono, tábor skřetů,“ řekla Luciona. „Zkusíme je překvapit.“ A tak se připlížili k táboru, ale co to? Nikdo tam nebyl. Nebo alespoň to si mysleli. Najednou zpoza stanů a stromů vyskočila horda skřetů a strhla se nelítostná bitva. Když prach opadl skřeti byli mrtvý a hrdinové, leč s několika zraněními vyvázli jako zázrakem bez úhony. Jak prohledávali mrtvé, Baralas si všimla něčeho bíleho u tlejícího těla náčelníka skřetů. Byl to papír, ale text na něm byl napsaný elfsky. „Nepřečtu to,“řekla Baralas. Gandalf jí to vzal z ruky a četl.
‚ Tam, kde druhý vodní tok kříží se s kroky našimi,
u mohutného velikána s rozpjatými větvemi,
leží ta moje cennost veliká,
jež skřetů a jiné havěti se netýká.
Kroky vaše, nechť dopadají jen na cestu hlavní,
za Babími doly, je vaší povinností změnit značku vlastní.
E. z R.
‚
Inu nemusím vám snad vyprávět že nakonec ten poklad našli. Ukázalo se, že to byla zkouška Elronda z Rivendellu, a tak účastníci výpravy získali titul Lovce Pokladů. A jak už to tak bývá, každý příběh má svůj konec, a my jsme u konce toho našeho. Už jen podotknu že hrdinové si rodělili poklad a vydali se každý svou cestou. A Gandalf? Ten se opět vydal na jih, aby našel Froda a mohl mu pomoci zničit prsten. Kdoví, na to ještě po cestě narazí. Ale to už je jiný příběh.
